Na podzim otevírám dva pravidelné kurzy v regeneračním studiu Dayal

(Vyšehradská 43, Praha 2):

Úterý 8:00 – 9:30 (začínáme 20. 10.) – mírně pokročilí a pokročilí

Čtvrtek 17:00 – 18:30 (začínáme 22. 10.) – začátečníci a mírně pokročilí

Maximální počet účastníků: 14

Cena: celý semestr (12 lekcí) za 1920,- Kč (jedna lekce za 160,- Kč) nebo jednotlivá lekce za 200,- Kč. První zkušební lekce pro nové zájemce zdarma.

Přihlašování a podrobnější informace: petra.premlata@gmail.com nebo +420 775 340 413

Úterý 8:00 – 9:30, únor – květen 2020

Regenerační studio Dayal, Vyšehradská 43, Praha 2

Pokračujeme a zároveň přibíráme nové zájemce – mírně pokročilé v praxi jógy.

Cena: 2.400,- Kč za celé pololetí (tj. 15 lekcí – 160,- Kč za lekci) nebo jednotlivé lekce za 200,- Kč.

Kontakt: Petra Vlčková 775 340 413 nebo petra.premlata@gmail.com

Přišla jsem do kadeřnictví a nechala se ostříhat na ježka.

Na letním táboře mezi sedmou a osmou třídou jsem se při hře na Slepou bábu schválně dala chytit chlapcem, který se mi líbil. Jako Slepá bába měl ovšem zavázané oči. Aby doložil, že poznal, koho drží, radostně vykřikl: „To je ta, no, ta s brejlema, co má vlasy jako pochcanou slámu!“ Nejenže si nepamatoval, jak se jmenuju! Ještě takový popis!

Jeho přirovnání bylo z odstupu docela výstižné. Nosila jsem brýle a moje vlasy měly stejný odstín jako sláma po dešti… Nepřipadalo mi na tom nic špatného, až do té doby. Od toho památného léta jsem se začala stydět za brýle (a přestala je nosit – o tom napíšu jindy) a za barvu svých vlasů. Pár let s tím nešlo nic dělat, protože jsem byla malá, neplnoletá a o barvě svých vlasů nemohla svévolně rozhodovat. Pak následovalo několik desetiletí barvení, až jsem prakticky zapomněla, jaká je moje skutečná barva. Před pár lety jsem v odrostech zaznamenala první stříbrné nitky. Barvila jsem dál, do různých odstínů hnědé, a když jsem chtěla být obzvlášť odvážná, tak do zrzava.

Před časem mi barvení s mým postupujícím ekologickým uvědoměním začalo vadit. Cítila jsem, že jsem nekonzistentní v tom, co si myslím a co dělám. Chci „kráčet něžně po Zemi“, a každých šest neděl si chodím patlat na hlavu takovou chemii? Rozhlížela jsem se po přírodnějších alternativách, ale jen liknavě. Jako kdyby to nebylo ono, to pravé, co jsem hledala. Až jsem jednoho dne ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že toužím poznat pravou barvu svých vlasů! Nechci ji vidět jen v nevítané podobě odrostů! Chci jí dát veškerý prostor!  

Proč já se vlastně barvím?! Proč zakrývám svou přirozenou barvu vlasů? Protože moje skutečná barva není dost dobrá? Pro co není dost dobrá? Pro moje pošramocené sebevědomí? Protože je ošklivá, nijaká, moc obyčejná, málo barevná? Kdo to tak vidí? Kvůli komu je třeba ji schovávat pod všelijakými umělými odstíny?

Vnitřní kritik v mé hlavě zneklidněl a rychle k tomu přidával ještě další pádný argument: Nezapomeň, že už máš šediny! A to ti není ještě ani padesát! Se šedinami budeš vypadat staře! (Téma stárnutí je hodně nosné, ale nechám si ho taky na jindy…)

Zkrátím to: přišla jsem do kadeřnictví a nechala se ostříhat na ježka.

Technická poznámku. Posledních pár desetiletí svého života jsem mívala mikádo s pěšinkou lehce vlevo. Kdybych nezměnila střih, byla by z pěšinky časem taková světle šedivá dálnice po dešti, a to jsem nechtěla. A taky jsem si říkala, že když už dělám změnu barvy, můžu při tom udělat taky změnu střihu. Ježka jsem na hlavě ještě nikdy neměla a zachtělo se mi poznat, jaké to je.

Kromě toho neoplývám trpělivostí a ježek bylo nejrychlejší řešení jak odhalit vlastní barvu a hrdě se k ní přihlásit na celé ploše.

Zjistila jsem při tom toto:

* bylo to opojné, osvobozující a rozjařující

* byla mi (v létě!) trochu zima na hlavu – ale rychle se mi otužila (a taky trochu víc zarostla)

* úplně jinak jsem vnímala vítr ve vlasech

* zvyk dávat si vlasy za uši nevymizel s ostříháním, takže jsem dělala podivné nelogické pohyby rukou kolem uší ještě pár týdnů po sestřihu

Co bylo nejpodstatnější: objevila jsem, že mám ráda svoji přirozenou barvu vlasů, protože mám jednoduše ráda sama sebe. Mám se ráda taková, jaká jsem, a nepotřebuju k tomu nic zakrývat ani uměle „vylepšovat“.

Co mě samotnou překvapilo: I když mi mnoho lidí říkalo, jak je to odvážné – přestat se barvit, radikálně se ostříhat, neskrývat šediny – udělala jsem to, protože jsem měla chuť vidět se bez závoje, touhu se víc poznat, potřebu být opravdovější, a obyčejnou zvědavost. Moc odvahy jsem k tomu nepotřebovala, byl to krok, na který jsem se vyloženě nedočkavě těšila.

Jaká byla zpětná vazba: Krátce po sestřihu jsem přijela na mezinárodní jógový seminář, který se pravidelně každé léto pořádá ve Střílkách na Moravě a kde s podobnou pravidelností řadu let tlumočím. Potkávám tam své přátele a známé a celkem nás tam bývá několik set. V průběhu semináře za mnou postupně přišlo zhruba dvě stě lidí: jeden člověk se opatrně zeptal, jestli nejsem nemocná, dva lidé kriticky poznamenali, že je to trochu moc chlapecké, ale všichni ostatní mi sestřih a barvu pochválili! Že mi to moc sluší a že vypadám mnohem mladší! Udělalo mi to radost a potěšilo mě to – děkuju! Ale spokojená se svými vlasy bych byla tak jako tak.

V celém tom procesu jsem měla a mám plnou podporu mého milovaného muže – mimo jiné ji vyjadřuje tak, že si nechal narůst vousy. Má je krásně prošedivělé a moc mu sluší!

Také mám dvě dospívající dcery, které zatím můj revoluční čin neschvalují. Jedna se vyjádřila v tom smyslu, že vypadám jako kuželka propuštěná z vězení, druhé jsem připomněla jistou postavu ze seriálu o rodině Simpsonových (konkrétně Drákulku Halamovou ze 13. dílu 1. řady). Dobře, věřím, že to ocení později.

Toto není článek o tom, že je správné nebarvit si vlasy. Je o tom, že je fajn dělat to, co má člověk chuť dělat kvůli sobě, a ne kvůli ostatním. Je osvobozující vymanit se z pout všelijakých domněnek, názorů, představ a předsudků. Je radost být blíž sám sobě. Mě to baví jako vzrušující dobrodružství. A totéž přeju i vám.

Poslední roky na mě s každým jarem přichází potřeba udělat po zimě důkladný vnitřní úklid. V józe na to existuje luxusní technika, na kterou jsem ovšem letos nesebrala odvahu – šank prakšálana. Poetický název, který doslova znamená „mytí lastury“, označuje v praxi naprosto nepoetickou ale o to účinnější východní obdobu západního klystýru.

Měla jsem dojem, že tentokrát potřebuju něco jemnějšího a šetrnějšího, a tak jsem zvolila sedmidenní půst. První den jsem prožila v euforii. Pila jsem teplou vodu s citronem a speciálním přírodním sirupem, radovala se z toho, jak krásně detoxikuju, a bylo mi lehce a opojně. Na druhý den mi už endorfiny nevystačily. Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Únava mě provázela i následující dny a šestý den jsem málem omdlela v přeplněné stojící tramvaji. Už už jsem to vzdávala, ale večer se mi naštěstí udělalo líp a přes další (sedmý!) den mě hladce přeneslo hrdé nadšení z toho, že to nejspíš dokážu. Jo, dala jsem to!!!

Jenže to není celý příběh… Nedošlo mi, že nejde jen o to vyburcovat se ke statečnému gestu a jednorázovému (byť sedmidennímu!) projevu pevné vůle, a podcenila jsem návrat k normálnímu životu a stravování. Měla jsem sice instrukce jak na to, jemně a postupně, a tak jsem první den po půstu pila ukázněně jen zeleninové a ovocné šťávy, a druhý den jsem si dala – opět podle pokynů – lehkou zeleninovou polévku, ale pak přišel nedělní oběd s rodinou a raclettem a já měla pocit, že jsem se ovládala už dost dlouho. Byla to skvělá hostina, brambory s různými druhy sýrů a k tomu grilovaná zelenina, chuťové buňky zostřené půstem jásaly, a já spolu s nimi. Ne však dlouho. Zažívací ústrojí odvyklé takové zátěži se radikálně vzbouřilo, a já strávila zbytek neděle prakticky tak, jako kdybych se rozhodla, že si udělám šank prakšálanu. Ani jsem u toho nemusela provádět předepsaná cvičení…

Příští jaro snad budu mít víc odvahy a pustím se do šank prakšálany dobrovolně.

P.S. Přemýšlela jsem, jestli je dostatečně zřetelné, čím je má zkušenost inspirativní, nebo jestli to mám raději pro jistotu explicitně rozepsat. A rozhodla jsem se, že to nechám tak. 🙂
Všem vám přeju šťastný výběr vhodné detoxikační techniky, hladký průběh procesu a radostné výsledky 🙂

Uvažujete o tom, že začnete cvičit jógu, ale ještě jste se úplně nerozhodli a neodhodlali k činu?
Nebo už nějakou dobu cvičíte, jenže pod přívalem nejrůznějších starostí ztrácíte odhodlání a vytrvalost? Je pro vás těžké vyhradit si pro sebe pravidelnou chvíli na cvičení a uhájit si ji?

Pro všechny případy je čas od čas užitečné si připomenout, proč děláme to, co děláme. Jakou vizi máme? Proč vlastně cvičíme?
Co hledáme a co díky józe můžeme najít?
Někomu by stačilo, kdyby ho nebolela záda, někdo by se rád zbavil stresu (nebo přesněji snížil jeho trvalou hladinu), dostal se do lepší kondice, odpočinul si, načerpal novou energii…
To všechno (a ještě mnohem víc) jóga při pravidelné praxi nabízí.
Krásně motivačně to vystihuje paramhans svámí Mahéšvaránanda (můj učitel, už skoro čtyřicet let), ve své knize „Systém Jóga v denním životě“:

Pravidelné cvičení ásan:
• zvyšuje pružnost páteře,
• zlepšuje pohyblivost kloubů,
• napomáhá uvolnění, posílení a bohatému prokrvení svalů,
• povzbuzuje a harmonizuje činnost orgánů i žláz,
• podporuje látkovou výměnu a funkci lymfatického systému,
• posiluje imunitní systém,
• normalizuje a stabilizuje krevní oběh i krevní tlak,
• zklidňuje a posiluje nervy,
• pročišťuje a osvěžuje pokožku.

Nedílnou součástí jógové praxe je práce s dechem a také s energií (pránou), a k účinkům pránájámy (citace ze stejného zdroje) mimo jiné patří:

• harmonizace a stabilizace nervového systému,
• podpora léčebných procesů a léčebné terapie,
• zvýšení odolnosti proti nákazám,
• odstranění stresu, nervozity, depresí,
• zklidnění myšlenek a emocí,
• vnitřní vyrovnanost,
• rozpuštění energetických bloků,
• prohloubení meditace,
• probuzení a pročištění čaker (energetických center),
• rozšíření vědomí.

Každý má někdy slabou chvilku (a taková chvilka se snadno může protáhnout na hodně dlouhé období), lenost a pohodlnost jsou svůdná pokušení a občas je toho na nás opravdu hodně. Není jednoduché (znovu) začít a vytrvat. Ale vyplatí se to!
A pomůže, když víme proč 😊

V tom, aj, znovu hlas zavzní: „Navrať se!“ Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“
Kteréž rady já, jak sem rozuměl, tak sem poslechl, a že sem Boha radícího poslechl, přešťastně sem učinil.

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Vyrůstala jsem za hlubokého socialismu a moje dětství se rozprostíralo mezi křesťanským křížem a jógovým óm. Babička mě tajně dala pokřtít a nenápadně vodila do kostela, tatínek – malíř, mimo jiné – ve svém pokoji maloval na sololitové desky jihočeskou krajinu s božími muky a z maminčina pokoje se ozývaly bhadžany, jógové duchovní písně, a meditativní óm. Maminka tatínkovi občas vyčítala, že „furt maluje ty kříže, samý utrpení“ a tatínek tvrdošíjně namítal, že pro něj to není žádný symbol utrpení, ale malebná a magická součást jeho milované krajiny. (Ovšem protože maminku hluboce miloval, namaloval jí taky portréty jógových mistrů a celou kytici óm.)
Rozpolcený vztah ke kříži jsem si s sebou nesla od dětství až donedávna. Ctila jsem ho jako symbol víry, která mi byla blízká, ale zároveň mi bylo tak trochu nepříjemné mít ho stále před očima, protože mi přece jen také symbolizoval utrpení. Nemohla jsem si pomoct, kromě milých vzpomínek na tatínka a krajinu dětství ve mně vyvolával stísněný pocit u žaludku. Cítila jsem se provinile, že někdo za mě trpěl, nechal se ukřižovat, obětoval se za mě, a já nic…
Ještě že jsem se jednoho šťastného dne ocitla mezi Indiány v Mexiku s laskavým a moudrým domorodým průvodcem! Prodrali jsme se džunglí do odlehlé vesnice, kde visel kříž prakticky na každém stavení. Napřed mě napadlo, že tu zřejmě působil nějaký hodně charismatický misionář, ovšem přišlo mi to trochu divné. A pak jsem zjistila, že v této části světa kříže byly dávno před tím, než se tu objevili první evropští dobyvatelé. A čeho jsou tedy symbolem, když ne křesťanství?
Pro tamní Indiány je kříž především symbolem středu! Představuje průsečík vertikální roviny, od matky Země až k nebeskému Otci, a horizontální roviny, světa v celé jeho šíři. Spojení duchovního a hmotného rozměru, všeho, co je pode mnou, nade mnou a kolem mě – a to klíčové, to, co je VE MNĚ. Kříž je tedy pro Indiány takovým symbolickým kompasem, kterým si připomínají, že svůj pravý domov mají ve svém středu a že tam by měly vést všechny jejich cesty, do průsečíku…
Když se postavíte a rozpřáhnete ruce (tak nějak jako to nakreslil Leonardo da Vinci u Vitruvia), kde ucítíte svůj střed? Já jako svůj střed vnímám srdce (byť, připouštím, je trošku vyosené doleva, ovšem to mi nijak nevadí, protože to, co je živé, není nikdy dokonale symetrické…- ale o tom zas jindy).
Mexickým Indiánům jsem tedy neskonale vděčná za to, že mě naučili dívat se na tatínkovy obrazy božích muk novýma očima. Jedny boží muka mezi zlatavými lípami máme doma nad kuchyňským stolem. Od jisté doby mi připomínají, že ať se kolem děje cokoliv, můžu se ukotvit ve svém středu – vrátit se do domu srdce svého.

P.S. A jak to celé souvisí s jógou? Jóga je pro mě prostředkem, kterým nacházím svůj střed, je mou cestou k průsečíku. (A kromě toho je základní význam slova jóga sjednocení, spojení, takže vlastně průsečík…)

Slíbila jsem, že na tomto webu budou motivační a inspirativní příspěvky k jógovému životu, a zatím kde nic tu nic. Tak tedy: tady je první taková vlaštovka. Jde v ní o život! A jsem pevně odhodlaná pokračovat! 😊

Osudové zrychlení
aneb
Chvála pomalosti v nečekaných souvislostech

Už tušíme, že žijeme v rychlejším tempu, než je nám přirozené a než je pro nás zdravé, tušíme, že by nám prospělo, kdybychom zpomalili. Ale většinou nám to nedá. Pořád totiž vnímáme rychlost jako pozitivní hodnotu. Rychlost přeci konec konců znamená větší výkonnost a efektivitu. A jsou situace, kdy nám může doslova zachránit život. Nebo ne?
Co když se staneme svědkem (nebo nedej Bože účastníkem!) nehody, při které půjde někomu – jinému než nám – o život? Co když nás osud zavede k člověku, který bude mít zástavu srdce a nebude dýchat? Poskytnete mu první pomoc? Dokud nás život do takové mezní situace nepostaví, upřímně nemůžeme vědět, jak budeme reagovat, ale můžeme si to aspoň předem trénovat. Třeba na kurzech první pomoci.
Můžeme se naučit, jak se dává srdeční masáž, ideálně v kombinaci s umělým dýcháním. Vyškolíme se a budeme vědět, v jakém rytmu máme stlačovat hrudník. (Nápověda: Zhruba stokrát za minutu!) Nachytříme se ještě víc a budeme vědět, že po třiceti stlačeních hrudníku by měly následovat dva vdechy do úst.
Potud teorie. A jak vypadá praxe? Ocitneme-li se v reálné situaci, kdy je třeba někomu v našem bezprostředním okolí poskytnout srdeční masáž a dýchání z úst do úst, buď nás panika zcela ochromí, takže neuděláme vůbec nic, případně vyděšeně utečeme, nebo se pustíme statečně do zachraňování, ale ve stresu – naprosto přirozeném a pochopitelném – nasadíme příliš rychlé tempo. To jinými slovy znamená, že naše masáž nebude účinná. A to tak, že vůbec. Aby mohlo srdce v tomto nouzovém režimu rozvádět krev (a jejím prostřednictvím hlavně kyslík) do těla, potřebuje stlačit, ale pak nechat dostatek času na uvolnění. Když ona stlačení následují příliš rychle za sebou a nedojde k patřičnému uvolnění mezi nimi, je to úplně zbytečná námaha – krev s kyslíkem se nedostane do mozku a mozkové buňky začnou kvapem odumírat. My se za pár minut sedřeme, a náš pacient bude mít jedinou naději – že přivolaná záchranka s odbornou pomocí dorazí dřív, než bude úplně pozdě. Protože naše zrychlené úsilí mu je naprosto k ničemu.
A schválně, co je vidět ve filmech a v seriálech, kde jde někomu o život a kde se herci coby kriminalisté, záchranáři, lékaři a vůbec hrdinové pouštějí do srdeční masáže? Stejné osudové zrychlení! V reálné situaci ho má na svědomí hlavně stres. Když před sebou máme člověka, kterému bez naší pomoci hrozí smrt, ocitáme se pod extrémním tlakem a v takovém stresu máme zkrátka tendenci zrychlit. Ovšem profesionální herci při natáčení v žádné vypjaté situaci ani ve stresu nejsou! A jsme u dalšího důvodu zrychlení – dobře to vypadá! Herci tím dávají okázale najevo: opravdu hodně se snažím a moc tě chci zachránit! Možná dokonce dostávají pokyny od režiséra, aby projevili větší úsilí a ještě zrychlili. Na diváky to dobře působí a pod rukama jim nikdo neumře.
A mimo filmové plátno a televizní obrazovky? Jistěže si hodně přejeme, abychom nikoho zachraňovat nemuseli, a s trochou štěstí se do takové hraniční situace nikdy nedostaneme. Jenže i v rámci každodenního života se co chvilku ocitáme před volbou „zrychlit nebo zpomalit“. Prospěje nám, když odložíme stres, když nedáme na to, že rychlost „dobře vypadá“ a nastavíme si vlastní optimální tempo. Tlak a uvolnění, tlak a uvolnění – v rytmu, který prospívá našemu životu. To z celého srdce přeju nám všem.

P.S. Je doba rychlých videí a krátkých textů, a tak jsem zvědavá, kdo dočetl až sem. Zajímá mě, jestli je v prostředí facebooku prostor na zamyšlení a úvahu. Jak to vidíte vy?