V tom, aj, znovu hlas zavzní: „Navrať se!“ Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“
Kteréž rady já, jak sem rozuměl, tak sem poslechl, a že sem Boha radícího poslechl, přešťastně sem učinil.

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Vyrůstala jsem za hlubokého socialismu a moje dětství se rozprostíralo mezi křesťanským křížem a jógovým óm. Babička mě tajně dala pokřtít a nenápadně vodila do kostela, tatínek – malíř, mimo jiné – ve svém pokoji maloval na sololitové desky jihočeskou krajinu s božími muky a z maminčina pokoje se ozývaly bhadžany, jógové duchovní písně, a meditativní óm. Maminka tatínkovi občas vyčítala, že „furt maluje ty kříže, samý utrpení“ a tatínek tvrdošíjně namítal, že pro něj to není žádný symbol utrpení, ale malebná a magická součást jeho milované krajiny. (Ovšem protože maminku hluboce miloval, namaloval jí taky portréty jógových mistrů a celou kytici óm.)
Rozpolcený vztah ke kříži jsem si s sebou nesla od dětství až donedávna. Ctila jsem ho jako symbol víry, která mi byla blízká, ale zároveň mi bylo tak trochu nepříjemné mít ho stále před očima, protože mi přece jen také symbolizoval utrpení. Nemohla jsem si pomoct, kromě milých vzpomínek na tatínka a krajinu dětství ve mně vyvolával stísněný pocit u žaludku. Cítila jsem se provinile, že někdo za mě trpěl, nechal se ukřižovat, obětoval se za mě, a já nic…
Ještě že jsem se jednoho šťastného dne ocitla mezi Indiány v Mexiku s laskavým a moudrým domorodým průvodcem! Prodrali jsme se džunglí do odlehlé vesnice, kde visel kříž prakticky na každém stavení. Napřed mě napadlo, že tu zřejmě působil nějaký hodně charismatický misionář, ovšem přišlo mi to trochu divné. A pak jsem zjistila, že v této části světa kříže byly dávno před tím, než se tu objevili první evropští dobyvatelé. A čeho jsou tedy symbolem, když ne křesťanství?
Pro tamní Indiány je kříž především symbolem středu! Představuje průsečík vertikální roviny, od matky Země až k nebeskému Otci, a horizontální roviny, světa v celé jeho šíři. Spojení duchovního a hmotného rozměru, všeho, co je pode mnou, nade mnou a kolem mě – a to klíčové, to, co je VE MNĚ. Kříž je tedy pro Indiány takovým symbolickým kompasem, kterým si připomínají, že svůj pravý domov mají ve svém středu a že tam by měly vést všechny jejich cesty, do průsečíku…
Když se postavíte a rozpřáhnete ruce (tak nějak jako to nakreslil Leonardo da Vinci u Vitruvia), kde ucítíte svůj střed? Já jako svůj střed vnímám srdce (byť, připouštím, je trošku vyosené doleva, ovšem to mi nijak nevadí, protože to, co je živé, není nikdy dokonale symetrické…- ale o tom zas jindy).
Mexickým Indiánům jsem tedy neskonale vděčná za to, že mě naučili dívat se na tatínkovy obrazy božích muk novýma očima. Jedny boží muka mezi zlatavými lípami máme doma nad kuchyňským stolem. Od jisté doby mi připomínají, že ať se kolem děje cokoliv, můžu se ukotvit ve svém středu – vrátit se do domu srdce svého.

P.S. A jak to celé souvisí s jógou? Jóga je pro mě prostředkem, kterým nacházím svůj střed, je mou cestou k průsečíku. (A kromě toho je základní význam slova jóga sjednocení, spojení, takže vlastně průsečík…)